Skupina lidí sdílející (a)  společný jazyk nebo jazyky, které pravidelně používá pro vzájemnou komunikaci v mluvené a/nebo psané podobě a (b) normy, ideologie a způsoby chování se k danému jazyku či jazykům. Na teoretický pojem j.k. stejně jako na související pojem řečové komunity se lze dívat z několika lingvistických perspektiv. Perspektiva deskriptivní a strukturální lingvistiky má za to, že se jednotlivé jaz. a variety tak, jak jsou definovány relevantními autoritami, liší jeden od druhého strukturně a že lze tyto rozdíly popsat v gramatikách, a to včetně využití korpusů. Komunity jsou tudíž chápány jako složené z homogenních skupin mluvčích těchto individuálně popsaných variet. Z tohoto hlediska se j.k. a řečové komunity pokládají za více méně identické (srov. ✍Bloomfield, 1926). V jiných výzkumných paradigmatech se řečové komunity od j.k. liší v tom, že pojem řečové komunity klade menší důraz na komunity jakožto uživatele jednoho společného jaz. Ve ↗variační sociolingvistice se řečové komunity často skládají ze skupin mluvčích daného jaz., kteří odpovídají určitým sociologickým n. geografickým kategoriím (třída, rasa, rod, etnicita, bydliště v určité lokalitě), resp. jejich kombinacím, a kteří sdílejí množinu norem, které jsou empiricky pozorovatelné ve vzorcích jaz. variace a v postojích k jaz. (srov. ✍Labov, 1972). Aplikujeme-li tento přístup na j.k., pak j.k. může znamenat nazírání na mluvčí, kteří jsou multilingvní a/nebo kteří patří do nemajoritní skupiny např. skrze svůj ↗etnolekt (např. afroamerická angl., v Česku ↗romský etnolekt češtiny), n. skrze obecně rozšířené nerodilé jaz. variety jako např. č. angličtinu. Přistup v ↗interakční sociolingvistice a ↗etnografii komunikace (viz např. ✍Gumperz, 1972; ✍Hymes, 1972) při popisu řečových komunit také klade důraz na sdílené normy, ale vnímá je spíš jako nástroj k analýze jevů sociálních než jazykových. V druhém a třetím pojetí je méně pravděpodobné, že jsou řečové komunity a j.k. totožné; j.k. spíše může zahrnovat vícero řečových komunit. Rozdíl mezi nimi je v tom, že variačně sociolingvistický přístup se zajímá víc o jaz. prostředky, které se v komunitách používají (čímž mohou být pro řečové komunity určující) a přístup interakční sociolingvistiky a etnografie komunikace upřednostňuje to, co mluvčí používáním daných prostředků v rámci komunit dělají a jak tím vytvářejí svou identitu.

V č. kontextu se j.k. jako pracovní sociolingvistický pojem týká především následujících oblastí, které se překrývají: 1. mapování multilingvní situace v daném prostoru na makroúrovni, 2. otázka etnolingvistické vitality a ↗jazykového práva a 3. problémy osvojování jaz. mluvčími nedominantního jaz. a z toho vyplývající jazykové plánování akviziční.

1. V případě mapování multilingvní situace v daném prostoru na makroúrovni se ↗multilingvismem rozumí přítomnost mluvčích jednotlivých jaz. na vymezeném prostoru a to, jak užívají dané jaz. v tomto prostoru. S tím potom souvisí výzkumné otázky, které se týkají počtu obyvatel, oblastí, kde žijí a pracují, a domén, v nichž se dané jaz. používají (viz např. ✍Nekvapil, 1995, který se zabývá zkoumáním j.k. v České republice s cílem vytvořit základ pro srovnání s jinými evropskými jaz.). V současné době je v České republice důležitým zdrojem (omezených) informací sčítání lidu prováděné jednou za deset let. V r. 2011 přibližně 88,8 % jednotlivců uvedlo, že jejich jediným mateřským jaz. je č. (Český statistický úřad, tab. 153, viz https://czso.cz). „Mateřský jazyk“ (↗mateřský jazyk) byl pro ty, kteří sčítací formuláře vyplňovali, definován jen v jednom z jeho možných smyslů, a to jako „jazyk, kterým se sčítanou osobou v dětství hovořila matka nebo osoby, které ji vychovaly“.

2. Výsledky sčítání lidu také pomáhají vytvořit si základ pro konceptualizaci ↗menšinových jazyků či spíše etnických komunit (etnických menšin) a jejich jaz. a pro související otázky etnolingvistické vitality a jaz. práv. V tradičním pohledu na etnické menšiny jsou komunity specifickými, typicky národnostními menšinovými skupinami definovanými společnou etnicitou a/nebo jaz., často v protikladu k větší, typicky národnostní většinové skupině v daném státě. Např. ✍Neustupný & Nekvapil (2003:189) definují „etnické komunity“ v České republice jako skupiny odlišené na základě stupňů sociokulturního rozdílu. Rozlišují mezi čtyřmi skupinami: (a) západní skupina, která se skládá např. z Američanů n. Němců nově přišlých z Německa a která je charakteristická vyššími příjmy a profesním manažerským statusem, (b) středoevropská skupina – Češi, Němci (z místní komunity), Poláci, Slováci a Maďaři, kteří se od skupiny etnických Čechů sociokulturně liší jen „málo“, (c) periferní skupina – Ukrajinci, Rusové, Arménci a skupiny pocházející z Balkánu, (d) vnější skupina, která se vyznačuje „značnými sociokulturními rozdíly“ – Romové, Vietnamci, Číňané atd. Status jaz. užívaných v těchto skupinách se v České republice podstatně liší. Některé z jaz. jsou chráněny implementací Evropské charty regionálních či menšinových jazyků (od 2007) a tzv. menšinového zákona (č. 273/2001 Sb.). Tyto dokumenty zajišťují jaz. práva určitým skupinám a garantují jejich ochranu a podporu státem s cílem zabránit ↗jazykovému posunun. ho zvrátit. K jaz., které spadají pod ochranu prvního z uvedených dokumentů, náleží polština, slovenština, němčina a romština, a mezi jaz. chráněné druhým dokumentem patří běloruština, bulharština, chorvatština, řečtina, maďarština, rusínština, ruština, srbština, ukrajinština a vietnamština. Jak je ze seznamu patrno, převládající tendencí v České republice je rozlišovat mezi skupinami pokládanými za autochtonní (tradiční chápání termínu „národnostní menšiny“ založené na podmínce historičnosti) a skupinami pokládanými za alochtonní (chápanými jako „noví přistěhovalci“ nebo „cizinci“). V České republice vyplynul konflikt mezi těmito dvěma koncepty menšin a jejich jaz. především v případě početné a rostoucí vietnamské komunity (↗vietnamsko-český jazykový kontakt), jejíž kořeny sahají až do 50. let 20. stol., což činí jejich předpokládanou absenci historičnosti spornou. Mezi některé další j.k., která v České republice sociolingvisté identifikují jako relevantní, patří (viz ✍Nekvapil & Sloboda ad., 2009) j.k. arabské, čínské, anglické, japonské, korejské, makedonské, moldavské a mongolské. V poslední době sociolingvisté, kteří pracují s pojmem superdiverzita (✍Blommaert & Rampton, 2011), napadli samozřejmost j.k. definované na základě jaz. a/nebo etnicity, kromě jiného také tím, že zpochybnili předchozí dominantní paradigma „etnických menšin“.

3. Problémy spojené s osvojováním jaz. a akviziční ↗jazykové plánování ve vztahu k j.k. jsou, především v případě národních států s jedním jaz. školní výuky, relevantní pro nerodilé mluvčí daného jaz., zvláště pak pro všechny přistěhovalce. Ve školním prostředí může přítomnost dostatečně početné j.k. vytvořit poptávku po výuce v mateřském jaz. či po bilingvní výuce, což je založeno na představě, že vývoj dětí je ve škole zásadně ovlivněn jejich schopností učit se ve svém prvním jaz. V tomto kontextu může takové pojetí j.k. sloužit jako základ pro identifikování specifických sdílených problémů a také jako prostředek, jak se s nimi vypořádat. Tyto otázky se typicky tykají přistěhovaleckých komunit jako např. Turků v Německu n. Vietnamců v České republice.

Všechny uvedené oblasti mají své důsledky pro popis a analýzu multilingvních praktik jednotlivců a skupin na mikroúrovni. J.k. je pojem relevantní pro otázky výběru jaz. a ↗jazykového managementu v konkrétních interakcích stejně jako pro ideologie, které je utvářejí. Jaz. a variety užívané v jednotlivých interakcích n. přítomné v jaz. krajině mohou sloužit jako indikátory příslušnosti  k určité j.k. nebo jako indikátory dominance v určitém prostoru. Za příklady tohoto jevu lze považovat častý výskyt rusky psaných nápisů n. použití ruštiny ve veřejném prostoru v centru Karlových Varů či obvyklé užití angličtiny prodavači jídla ve Starém Městě v Praze při prvním kontaktu se zákazníky, a to i českými.